Dva pánové středního věku stojí na odpališti osmnácté jamky.
Jeden z nich už udělal alespoň 20 cvičných švihů, potřetí vyměnil hůl a nejméně tolikrát přetýčkoval.
Druhý mu říká: „Hele, nechtěl bys už hrát, nemáme zase tolik času.“
„Počkej ještě vteřinku,“ říká ten první, „tuhle ránu musím zahrát dokonale přesně. Vidíš tu postavu na lavičce před klubovnou? To je moje manželka, takže chci zahrát perfektní nádhernou a dlouhou ránu.“
Spoluhráč se rozhlédne a vidí lavičku u klubovny ve vzdálenosti zhruba 230 metrů.
„Nebuď směšný,“ kroutí hlavou, „z téhle vzdálenosti ji přece nemůžeš trefit.“